Negace je jednou z nesporně univerzálních gramatických kategorií lidského přirozeného jazyka. Existují přirozené jaz., které postrádají gramatikalizované morfologické prostředky pro vyjádření sémantických rolí jako agens, patiens (tj. postrádají pádový systém), jiné přirozené jaz. nemají sémanticko‑pragmatické prostředky pro označení určitosti/neurčitosti (tj. postrádají např. člen); (jako většina slovanských jaz.), v některých přirozených jaz. chybí morfologické značení větných typů (tj. postrádají některý slovesný modus, např. imperativ). Nicméně všechny přirozené jaz. mají speciální morfosyntaktické prostředky pro vyjádření negace.

1 Formální typologie negace

Negaci lze vyjádřit mnoha různými prostředky: prefixem (ne‑šťastný), adverbiem/partikulí (ne všichni studenti), případně kombinací dvou adverbií (např. francouzská větná negace ne … pas). Vyjádření negace pomocí morfologie a vyjádření pomocí volných morfémů jsou také dva nejčastější způsoby vyjádření negace v přirozeném jaz. Změny slovního pořádku (linearizace), případně fonologické změny, jsou také důležité prostředky vyjádření negace, nicméně zřídka jsou používány samy o sobě. Tato pozorování se stala zřejmými od konce 70. let 20. stol., kdy začala vznikat základní díla o typologii negace v přirozených jazycích: ✍Dahl (1979), ✍Dryer (1988), ✍Forest (1993), ✍Honda (1996), ✍Kahrel (1996), ✍Miestamo (2005) a kapitoly v ✍Dryer & Haspelmath (eds.) (2013), především ✍Dryer (2013a), ✍Dryer (2013b). Nejvíce zkoumaným tématem komparativní literatury zůstává negace akcí a událostí, typicky vyjádřená deklarativními větami s plným lexikálním slovesem (např. Marie nezpívá). Tento druh negace budeme nazývat standardní negací (SN).

Vedle identifikace SN a jejího odlišení od ostatních typů negace se badatelé věnující se negaci zabývali také tím, jak je SN vyjádřena, a dále tím, kde se SN nachází vzhledem k predikátu, který neguje. Dalšími důležitými tématy, kterým byla věnována značná pozornost, jsou výskyt a interpretace více negativních elementů v jedné větě (viz ↗negativní shoda), negace a kvantifikátory a značná pozornost byla také věnována diachronii SN. Podrobně byla také studována negace plných lexikálních sloves používaných v rozkazech (viz ✍van der Auwera & Lejeune ad., 2005). Nicméně negace vyskytující se v jiných typech predikace, např. negace neverbálních predikátů (např. Marie není učitel/hloupá), podobně jako negace holých plurálů v existenčních konstrukcích (např. Na stole nebyly žádné knihy), je lingvisticky prozkoumána méně.

1.1 Standardní negace

Negace plných lexikálních sloves se vyskytuje v mnoha variantách. Většina autorů rozlišuje mezi tím, zda je negace vyjádřena (i) vázaným morfémem n. (ii) volným morfémem. Pokud je vyjádřena volným morfémem, tak se dále rozlišuje mezi tím, zda je toto vyjádření realizováno plným (lexikálním) slovesem n. auxiliárem. Čeština je příkladem jaz., kde je negace vyjádřena vázaným morfémem (prefixem): Petr ne‑plave. Ne vždy je ale možné jasně rozlišit mezi tím, zda je daná realizace SN čistě vázaná n. čistě volná. ✍Miestamo (2005) dokonce tvrdí, že tato distribuce by neměla být redukována na dichotomii, ale že jde o kontinuální škálu. Ať už je rozdíl mezi vázanou a volnou realizací negace správně analyzován jako dichotomie, nebo jako škála, čeština je rozhodně příkladem jazyka, který vyjadřuje negaci vázaným morfémem, zatímco např. evenkijský jazyk (tunguzský jazyk Sibiře) je prototypickým příkladem jaz., který vyjadřuje negaci pomocí volného auxiliáru; viz (1):

Pokud jde o angličtinu, i tu lze považovat za jazyk realizující negaci pomocí volného auxiliáru, protože (alespoň propoziční) negace nemůže stát ve větě sama bez slovesa do: *I n’t/not do. Auxiliár do je jasně určen k tomu, aby realizoval anglickou negaci, i když ho lze použít i pro vytváření otázek a zdůrazňování: Did you hear me?, You did hear me?

Pokud jde o interpretaci negace a neurčitých zájmen, lze ji ilustrovat na negaci č. věty Viděl jsem někoho (podrobněji viz ↗negativní shoda, ↗negativní indefinita). Vyjádříme‑li negaci této věty jen negací slovesa a neurčité zájmeno ponecháme nezměněné, dostaneme větu Neviděl jsem někoho, která je nutně interpretována tak, že existovaly jisté osoby, které jsem neviděl, tzn. dosah indefinitního zájmena je širší než dosah negace (∃x[osoba’(x) ∧ ¬videl’(Mluvci, x)]). Použijeme‑li negované neurčité zájmeno n. striktní ↗NPI: Neviděl jsem nikoho / ani jednoho člověka, dosah negace je naopak nutně širší než dosah negovaného zájmena / striktního NPI – věta je pravdivá, pokud neexistoval nikdo, koho mluvčí viděl: ¬(∃x[osoba’(x) ∧ videl’(Mluvci, x)]. V případě negovaného zájmena dochází v češtině nutně k tzv. negativní shodě; srov. *Viděl jsem nikoho. Negovaná věta tedy může obsahovat výrazy, kterých se dosah negace netýká a mezi pozitivní a negovanou větou dochází ke vzniku asymetrie.

Jiným typem dobře prostudované asymetrie je neutralizace časových a aspektuálních rozdílů, ke které dochází v negovaných větách. Příklad takové asymetrie nabízí například jazyk bafut (jeden z jižních jaz. používaných v Kamerunu), ve kterém mizí rozdíl mezi přítomným perfektem a nedávnou minulostí (oba časy jsou v pozitivních větách jasně gramatikalizovány, nedávná minulost viz morfém tagovaný IMPST v (2b)). Negovanou větu lze použít pouze bez gramatického vyjádření nedávné minulosti; viz (2c):

(2)	bafut (bantuský jazyk) (✍Miestamo, 2005:53)
(a)	mbìŋ	lòó
	déšť	padal
	‘Pršelo / Měli jsme deštivo’
(b)	mbìŋ	lòò	mә́
	déšť	padal	impst
	‘Pršelo / Právě pršelo’
(c)	kāā	mbìŋ	sì	lōò
	neg	déšť	neg	padal
	‘Nepršelo’

Oba typy vyjádření negace (volné i vázané morfémy) lze klasifikovat podle toho, kde se ve větě nacházejí, především pak podle relativní pozice, ve které stojí vůči slovesu. Jedna ze stabilních generalizací pak je, že negativní morfémy (obou typů: jak vázané, tak volné) vyjadřující negaci se často objevují před slovesem. Evidence pro tuto generalizaci je nejjasnější vzhledem k negativním slovům (adverbiím), trochu méně zřetelná vzhledem k negativním slovesům a ještě poněkud méně jasná vzhledem k negativním afixům. Jednou z raných formulací této tendence a také pokusem o její vysvětlení je tzv. Jespersenovo tvrzení o tom, že je efektivní „place the negative first, or at any rate as soon as possible, very often immediately before the particular word to be negated (generally the verb […]“ (✍Jespersen, 1917:5). Později toto tvrzení ✍Horn (1989:293, 449–452) označil jako NEG FIRST princip. Jespersenova formulace se nicméně týká spíš pozice negace ve větě (než pozice negace vůči slovesu), což je patrné z pozdější verze tohoto principu, která tvrdí, že je efektivní použít negaci „as early as possible, so as to leave no doubt in the mind of the hearer as to the purport of what is said“ (✍Jespersen, 1933:297). Jak už nyní víme (✍Dahl, 2010:23; ✍Dryer, 2013b), toto více obecné tvrzení o brzkém použití negace ve větě není empiricky příliš potvrzeno. Naopak, více specifická verze Jespersenova tvrzení – preference pro preverbální umístění negace – má velkou empirickou podporu; viz ✍Dahl (1979); ✍Dryer (1988); ✍Dryer (2013a); ✍Dryer (2013b). Nicméně ani tato verze není zcela neproblematická. Největším problémem je, jak rozumět tomu, co se přesně počítá jako sloveso (✍Dahl, 2010:24; ✍van der Auwera, 2011:853). Jak ukazuje už angl., přijmeme‑li předpoklad, že negativní marker ve větě jako You didn’t hear me je n’t, pak je‑li relevantním slovesem auxiliár did, je negace postverbální, nicméně, je‑li daným slovesem sloveso lexikální, je negace preverbální.

Pokud přijmeme předpoklad, že defaultní pozice pro negativní marker je preverbální (a pokud budeme dále pokračovat v Jespersenových šlépějích a budeme chápat toto postavení jako efektivní komunikační strategii), tak musíme vyřešit, co uděláme se všemi výskyty negačních markerů, které nejsou preverbální. V některých případech je postverbální negativní marker připojen ke slovesu, které je podobně jako anglické do auxiliár, nicméně v daném jaz. je auxiliár postverbální vzhledem k lexikálnímu slovesu a negativní marker je prefixem tohoto auxiliáru. Takový auxiliár a jeho negativní prefix se mohou dále gramatikalizovat a stát se afixy. Takový vývoj je doložen v sino‑tibetštině a jeho teoretické vysvětlení jde zpátky ke ✍Griersonovi (1904:9). ✍Dryer (2008) ukazuje na dvou příkladech, jak se vyvinul původní negativní marker ma, který je v tibeto‑burmanštině původně preverbální – a v mnoha dalších jaz. zůstal preverbální. V příkladu (3) vidíme negativní marker ma jako preverbální prefix na auxiliáru, v příkladu (4) už vidíme, jak se původní volný auxiliár s negací zmorfologizoval a oba morfémy se staly postverbálními sufixy:

Postverbální umístění negace v jaz. je zajímavé ještě v dalším ohledu. I když auxiliár ma‑dûu má dekomponovatelný negativní marker, celý auxiliár lze považovat za negativní auxiliár. Jazyky s víceméně konzistentním postavením auxiliáru za lexikálním slovesem lze pokládat za jazyky, které tuto linearizaci vyžadují i pro negativní auxiliáry a ještě podstatněji: vyžadují postverbální pozici auxiliáru, i když tento auxiliár nemá dekomponovatelný negativní marker (✍Dahl, 2010:25). Toto může být považováno za druhý důvod postverbálního výskytu negativ. Třetím důvodem je to, že stane‑li se negativní marker afixálním, může se podřídit jiné tendenci, která je nezávislá na negaci a ve skutečnosti odporuje obecně preverbálnímu postavení negace, a to tendenci pro sufixaci (spíše než pro prefixaci); viz ✍Dahl (2010:23–24); ✍Dryer (2013a).

Čtvrtým druhem pokusu o vysvětlení postverbálního postavení negace je tzv. ↗Jespersenův cyklus (viz ✍Dahl, 1979). Nejtypičtější manifestací tohoto procesu je záměna jedinečného preverbálního negativního markeru jiným jedinečným postverbálním markerem skrze přechodnou fázi, kdy se objevují oba markery zároveň. Jméno tohoto procesu odkazuje na ✍Jespersena (1917), kde byl tento proces vlivným způsobem popsán, nicméně Jespersenova formulace časově následuje až po (zřejmě lepším) popisu ✍Meilleta (1912); viz ✍van der Auwera (2009). Nejlépe popsanou ilustrací tohoto procesu je historický vývoj francouzského preverbálního ne na postverbální pas skrze přechodnou fázi ne … pas; viz (5):

V neformální francouzštině je negativním markerem pas bez ne. Původní význam pas, přežívající až do dneška, je ‘krok’ a ne … pas konstrukce musela být používána se slovesy pohybu, když mluvčí chtěl vyjádřit, že se pohyb nevykonal ani o krok (namísto významově slabšího, že se pohyb prostě nekonal). V tomto smyslu konstrukce s minimizátorem ‘krok’ vyjadřovala silnější negaci. Když se toto zesílení oslabilo, pas se nicméně stalo důležitějším markerem pro negaci, a v současnosti vývoj směřuje k tomu, aby pas bylo jediným markerem negace.

Existuje mnoho variací tohoto procesu. Jedním z parametrů je povaha negátoru. Francouzské pas patří do třídy minimizátorů, výrazů referujících k malým množstvím (viz ↗NPI). Anglické not, i když diachronně také podléhá Jespersenovu cyklu, je poněkud odlišné: jeho původním významem je ‘nic’. Jiné další příklady: druhý negativní marker může být opakováním prvního, jako je tomu v afrikánštině (6), n. negativní partikulí pro odpověď, jako je tomu v bantu jazyce lifonga (7), n. původně podřadicí spojkou, jako je tomu v kiowsko‑tanoanském jazyce arizonská tewa (8):

Dalším parametrem v povaze Jespersenova cyklu je např. to, zda daný proces představuje posílení n. zeslabení. V arizonské tewě je např. odpověď na takovou otázku nutně negativní. Nicméně samotný pojem posílení není zcela jasný (viz ✍Schwenter, 2006; ✍Hansen(ová) & Visconti(ová), 2009) a je možné, že existuje více druhů posílení. Třetím parametrem je to, zda proces zdvojení nemůže finálně vést až ke ztrojení, namísto návratu ke strategii jedinečné negace. Je známo, že ztrojení existuje, jak ilustruje vanuatský jazyk lewo, viz (9), dokumentovány jsou i případy zečtyřnásobení, viz italský dialekt càrcara (Ligurie) v příkladu (10), a ještě kurióznější je případ východo‑nepálského sino‑tibetského jazyka bantawa, kde dochází k zpětinásobení negace, viz (11):

Uvedené příklady ukazují, že vícenásobné vyjádření negace může být jak morfologické, tak syntaktické. Dále ukazují i to, že tento fenomén je mezi světovými jaz. hojně rozšířený. Nicméně až do nedávné minulosti se v lingvistické literatuře objevovaly pouze jazyky evropské a severoafrické a tyto oblasti stále zůstávají těmi nejlépe prozkoumanými (viz ✍Willis & Lucas ad. (eds.), 2013).

Pro zajímavost, existují dokonce jazyky, které se zdají vyjadřovat negaci nulovým markerem, a pozitivní polarita se musí naopak vyjádřit dedikovaným afixem. Příkladem takového jazyka je např. tupianský jazyk karitiána z Brazílie; viz (12):

Mohlo by se zdát, jak tvrdí ✍Landin (1984), že absence afirmativního markeru ta vede k negativní interpretaci věty. Taková analýza je nicméně poněkud pochybná, protože v naprosté většině přirozených jaz. je negace (oproti pozitivní větě) vyjádřena morfosyntakticky příznakově (srov. ✍Miestamo, 2010), kde jsou data jako (12) analyzována odlišně a kde se detailně rozebírá více výskytů na první pohled nulového vyjádření negace.

1.2 Nestandardní negace

Přirozené jaz. velmi často negují deklarativní a imperativní věty pomocí různých negativních markerů a někdy dokonce existuje více než jeden marker pro každé z těchto prostředí. Indonéština např. má alespoň 3 typy deklarativních negátorů, např. tidak × bukan × belum (13a–d), a alespoň jeden prohibitivní negátor jangan; viz (13e):

Mnohé jaz. rozlišují mezi negací akcí, negací stavů a negací existenčních vět. Např. v turečtině jsou akce negovány sufixem ‑mA (kde realizace samohlásky závisí na samohláskové harmonii), např. (14b), stavy jsou negovány částicí değil, např. (14d), a existenční predikace je negována semislovesem yok, např. (14h), které nahrazuje původní pozitivní existenční sloveso var, např. (14g):

Jak bylo diskutováno už výše, komparativní negační literatura se zaměřovala na negaci akcí a událostí vyjádřených hlavními deklarativními větami s plnými lexikálními slovesy. Nyní nastíníme alespoň některá podstatná zjištění, která se objevila ve srovnávací lingvistice zkoumající negaci existenčních a atributivních konstrukcí.

✍Veselinova (2013) představuje rozsáhlou typologickou studii nestandardních negátorů, jako je turecké yok, a shrnuje je pod komparativně lingvistický termín negative existentials (negativní existenční konstrukce, NEK). Ve většině gramatik jsou NEK popisovány jako speciální negátory, protože se obecně liší od standardní negace. Nicméně, jak Veselinova ukazuje, vyjádření speciálních negátorů odlišně od standardní negace u NEK je typologicky velmi časté. Ve skutečnosti jsou NEK tak rozšířené, že je jednodušší identifikovat ty oblasti, ve kterých se nevyskytují. Mezi jazyky zkoumanými Veselinovou jde především o západní Evropu, jihovýchodní Asii a střední části Jižní Ameriky. Takže ve větší části jazyků světa je normální mít dedikovaný výraz pro vyjádření NEK. Vedle vysoké mezijazykové frekvence NEK je možné načrtnout sémantický prototyp jejich obsahu a funkce. V turečtině jsou NEK v predikaci negované existence, ale také slouží pro negaci vlastnictví. Negátor değil, nazývaný atributivní negátor, je užíván pro negaci atributivní predikace, ale také pro negaci lokační predikace (14e–f). Takže v některých jaz. světa jsou NEK používány pro negaci existence a vlastnictví, ale ne pro negaci lokace. Častějším příkladem je nicméně stav, kdy se NEK používají pro všechny tři významy, jako je tomu např. v maďarštině; srov. (15c–h):

Důležitou vlastností NEK je to, že jsou vždy vyloučeny z kontextu konstrastivní negace. Takže např. maďarské nincs nelze užít v konstrukcích s kontrastivním fokusem, namísto něj se musí použít standardní nem; viz rozdíl mezi (16a) a (16b):

Tato charakteristika NEK reflektuje jejich silnou typologickou tendenci: pokud je NEK použito v lokativním tvrzení, pak jde o absolutní/kategorické popření existence dané entity. Žádný kontrast s jinou entitou n. lokací není možný.

Jiným rysem, který NEK vykazují napříč jazyky, je jejich využití jako negativních větných tagů, případně jako zájmenných vět. Termín zájmenné věty zavedli ✍Bernini & Ramat (eds.) (1996:89) k popsání odpovědí na polaritní otázky, kdy daná odpověď má stejný propoziční význam jako výpověď v předešlém kontextu. NEK užitý jako větný tag je ilustrován v příkladu (17b) z jazyka turkana, jednoho z nilotských jazyků z Keni.

Jak bylo ukázáno výše, užití NEK k vyjádření negativní odpovědi je mezi přirozenými jaz. velmi rozšířené. Dokonce v jaz. jako ruština došlo k tomu, že použití NEK jako větných tagů je častější než jejich predikativní užití (viz ✍Veselinova, 2013). NEK dále sdílejí mnoho charakteristik, které je vydělují jako jednotný komparativně‑lingvistický fenomén. Např. pokud jde o jejich syntax, NEK bývají příznakové: pokud existuje kladné existenční sloveso n. partikule, pak NEK toto sloveso většinou nahrazují, spíše než že by se vyskytovaly vedle něj; viz (14g–j) a (15c–h). Je také důležité dále zmínit, že NEK jsou napříč jazyky častější než gramatikalizované existenční konstrukce. Diachronně pocházejí NEK ze stejných zdrojů, a to i naprosto typologicky odlišných jaz. Těmito zdroji bývají často univerbizace negativního markeru a bývalé klitiky n. existenčního slovesa, např. (18a), n. slova s negativním významem, např. (18b):

Díky zmíněným shodným sémantickým, strukturálním a diachronním charakteristikám navrhuje ✍Veselinova (2013), aby NEK byly chápány jako vlastní funkční doména, spíše než jako nepravidelné negační markery.

V některých typologických pracích se také tvrdilo, že NEK mohou převzít funkci normální/standardní negace (v průběhu času). A že taková diachronní změna je jiným typem negativního cyklu, odlišného od Jespersenova cyklu (např. ✍Croft, 1991). Tato hypotéza byla podrobně testována v mnoha odlišných jaz. rodinách a popis takového vývoje byl dále upřesněn (viz ✍Veselinova, 2014).

✍Eriksen (2011) přináší nové poznatky o užití speciálních strategií pro vyjádření neverbální predikace; např. (13b) z indonéštiny, (14d) z turečtiny, stejně jako (19b) z boraana‑oromo, kušitského jazyka z Keni:

Eriksen tvrdí, že existence speciálních strategií pro vyjádření neverbální predikace je vysvětlitelná jako důsledek inherentně pozitivní povahy jmen a predikátů přiřazujících vlastnosti. Podle něho jsou asertivní povahy obou neverbálních predikátů do třídy zařazujících (jména) a vlastnosti připisujících (adjektiva) takové, že jim brání být negovány přímým způsobem, a proto mnohé jaz. používají různé speciální strategie, které lze chápat jako nepřímé vyjádření negace. Je ovšem nutné zmínit, že pojmy jako přímá/nepřímá negace nejsou v Eriksenově práci zcela vyjasněny.